Devadesátky? To byla jízda po tobogánu!
Rozhovor Petra Přikryla pro časopis SVĚT MOTORŮ
Mercedes w124 jako symbol mafiánů, kteří se v nich vraždili, Fiat Uno pro pražské štětky. Kdo čím jezdil a jak vypadal auto svět těsně po roce 1989?
Televizní seriál Devadesátky rozpoutal zájem Čechů o dění před třiceti lety. Době, kdy jsme poprvé ochutnávali ve větším množství importovaná západní auta a doslova raketové rostla současná síť dealerství. Nikdo se tehdy neptal po slevách a bylo normální, že čerstvý restituent dorazil v teplákách s penězi v igelitce. Tehdejší obchodníci dnes vzpomínají, že byl hlad po západních autech tak neukojený, že se ihned prodalo doslova cokoliv.
Současně četníci stále používali žigulíky a maximálně první favority, zatímco lumpové už se vozili v silných vozech a smáli se jim. Symbolem nabubřelosti novodobých „podnikatelů“ bývaly spanilé jízdy nahého Ivana Jonáka po Václaváku v černém kabrioletu. Chlubil se, že za noc vydělal milion korun. Připomínáme, že ještě v roce 1993 činila průměrná mzda 5904 korun a na dvojnásobek se vyhoupla až v roce 1999…
Nabídka v bazarech byla ale stále omezená, většinou škodovky a žigulíky. Trvalo ještě dva roky, než se hojně rozšířily importované zahraniční vozy. Jenže se brzy ukázalo, že šlo víc o odpad. „Mezi lidi se najednou dostala ohromná spousta peněz. Devadesátky byly jízda po tobogánu. Dřív, když jsme ráno přišli do práce, už tam běžně čekalo pět i deset zákazníků. Auta se prodávala v řádu minut, nejdražší kousky do čtrnácti dnů. A když se ještě koncem osmdesátek objevil ojetý Peugeot 309, měli jsme na něj bez přehánění stovku zájemců. A pár let po revoluci jsme místo toho prodávali v komisi auta nešťastných majitelů, kteří si dojeli do Německa pro ojetinu k Turkovi a pak zjistili, že naletěli,“ vzpomíná Petr Přikryl, dnes předseda profesní organizace prodejců ojetých aut APPAA.
Do vyhlášeného bazaru v Praze Libni chodili nakupovat i členové podsvětí, kteří se zrodili ze socialismu z veksláků „chodců“, co před tuzexem nabízeli digitálky a bony. Velká jména bossů typu Františka Mrázka si tam ovšem ruce nepodávala. „Ti už měli tolik peněz, že je ojetá auta nezajímala. Ale pokud jsme měli něco zajímavého, posílali za sebe poskoky,“ vzpomíná Přikryl s tím, že se objevily také nové typy podvodů.
Například se přímo před bránou oficiální provozovny rozjel černý byznys s dovezenými auty z Německa, mnohdy kradenými, nebo s falšovanými doklady. Pokaždé, když přišla policejní razie, odhalila tam dvě tři kradená auta.
Sám jsem musel v roce 1996 vysvětlovat původ Jeepu Cherokee, který znal skoro od nového v roce 1992. „Sám jsem s ním zpočátku jezdil, potom mi prošlo bazarem ještě několikrát a poslednímu kupci auto zabavili s tím, že jde o dvojče. Nejspíš někdo přihlásil na stejné číslo karoserie neexistující auto kvůli pojišťovacímu podvodu. Do továrny v Americe jsem tehdy protelefonoval cenu felicie, ale vyhrál jsem a policie auto vrátila. Dodnes neznám vysvětlení,“ krčí dnes rameny Petr Přikryl.
Prasátko nestačilo
Seriáloví mafiáni se prohánějí v mercedesech a BMW. Jenže cenový odskok od aut pro běžné lidi byl doslova nepředstavitelný. Pro ilustraci: v závěru roku 1992 stál v bazaru zánovní Oltcit Club 11 R kolem šedesáti tisíc a Škoda Favorit 136 L přišla kolem 115 000 Kčs. Pokud měla autorádio, připlácela se minimálně pětistovka, za tažné zařízení od 300 Kčs a střešní okno od 700 Kčs. Stejně starý Renault 19 vyšel na 300 000 Kč a Opel Corsa na 210 000 korun.
Proti tomu i lehce jeté BMW třetí řady (generace e30) vyšlo na 560 000 korun a seriálovými bossy oblíbený Mercedes Benz w124 na plnotučných 870 000 korun. I tříleté pětkové BMW e34 pořád stálo půlmilion. Proti tomu se někdejší papalášský symbol Tatra 613 dal koupit „jen“ za třista tisíc. Mafiány ale pochopitelně nezajímal.
Hlaveň v žebrech
Petr Přikryl vzpomíná, že často do autobazaru chodili zákazníci, kteří byli schopni z kufříku okamžitě vysolit milión. Někteří ovšem používali i krajně nevybíravé metody: „To třeba přišel ruský obchodník se zájmem o auto a vyrazili jsme na testovací projížďku po Holešovicích. Najednou cítím v žebrech hlaveň zbraně se slovy, že když s autem něco bude, tak mi ustřelí hlavu. Vůbec nevím, kde se ve mně tehdy vzala odvaha odpovědět mu, že by měl následně problém mnohem větší,“ směje se dnes Petr Přikryl.
Nové možnosti
V nových autech ještě dlouho po revoluci připadalo jedno importované na tři domácí výroby. V případě ojetin se situace rychle měnila. I sám Petr Přikryl vyrazil nakoupit do USA – na jaře roku 1990 dovezl jako první do Československa zásilku ojetých sportovních Chevroletů Trans Am a Camaro. Ačkoliv prý nebyly v nijak zázračné kondici – Pontiac Fiero, který dostal k velkému obchodu jako bonus dokonce uvařil motor už na americké dálnici cestou do přístavu – vysněné kusy našly kupce ještě dřív, než dorazily v kontejneru na žižkovské nákladové nádraží. „Často je kupovali třeba lidé, kteří bydleli v paneláku na sídlišti, ale to camaro museli mít. Vždyť najednou si lidé mohli plnit sny a všechno bylo dovoleno,“ vzpomíná Přikryl s tím, že ještě do konce roku 1990 se otočil do zámoří pro další várku a zájem byl nadále nepředstavitelný! „Doslova bychom uráželi Pánaboha obchodu, pokud bychom toho nevyužili. Bohužel jsme na to měli málo peněz a navíc to bylo časově velmi náročné, ale šlo o vítané zpestření trhu. U nás se prodalo úplně všechno. Takovou Mazdu s wankelovým motorem v Americe nebyli schopni prodat za tři roky, a u nás šla pryč nejpozději za tři dny,“ vzpomíná Přikryl.
Silnice postsovětské republiky se rychle začaly plnit západními vozy. Až někdy do roku 1997, kdy zájem prudce opadl. Trh se nasytil a Češi začali vybírat a víc nad koupí přemýšlet. A to trvá dodnes. Jen etapu „velkých“ mafiánských vražd ukončila smrt Františka Mrázka v roce 2006.
Autobazar Libeňský ostrov v devadesátých letech a první dovezené “ameriky” do Československa
ZDROJ: Rozhovor s redaktorem Světa motorů
FOTO: archiv P. Přikryl